Kočičí Princ - Prolog

Také znáte ten pocit, když sedíte v autobuse nebo autě a projíždíte okolo rozsáhlých polí, luk a lesů a občas se při té nekonečné nudě ponoříte do zcela jiné nálady…Do takové kam se malé děti odebírali velice často, ale vy jako dospělí…už máte na práci úplně jiné věci.

  Ale představte si, že se do takových snů jednoho dne vrátíte. Překrásná myšlenka toho, nechat se unášet jemným vánkem a teplé sluneční paprsky se vám budou opírat do zčervenalých líček. A vy dostanete chuť si sednout se svými dětmi, anebo pokud jste vy sami ještě dítě, pod obrovský strom a naslouchat šeptání zelených listů.

 A v takových časech vznikaly fantastické příběhy a pohádky. Tak nádherné a dech beroucí že starým lidem se vrací slza do oka, když si vzpomenou na ty krásné časy. Existuje snad jiný svět než ten náš? Daleko za mořem, nebo snad daleko za tím kopcem? Někde mezi horami přece jen stojí ta čarovná věž, kterou si představovalo mnoho z vás..? A vyprávějí si a představují si i oni nějaké příběhy? Nějaké pohádky na dobrou noc? Co když oni sní o nás? Nebo nesní o ničem, protože jejich svět se zmítá ve válkách a nepokojích jako ten náš… Jednoho dne si někteří z vás sednou k počítači nebo k tužce s papírem a na svůj sen a svět s jeho všemi živými tvory vzpomenou a nikdy na něj už víckrát nezapomenou. Udělají to tak stejně jako já…a budou vyprávět svůj neuvěřitelný příběh až do konce s důvěrným přítelem za zády. Ten okamžik, kdy začnete psát, jakoby se váš sen promítnul do skutečného světa. Všechno náhle získá barvy…A já jsem zde, abych vám povyprávěla svoje zážitky.

Kdysi existoval příběh o neskutečném dobrodružství a pevném přátelství…

Ozvalo se zaklapnutí knihy a tvrdé desky zpod svých křídel vychrlili haldu prachu a zbytků pavučin. Hubená vysoká silueta ozářená letní září slunce upírala své modré oči skrze vysoké okno na veselé barevné ulice. Na hlavě jí seděla špičatá zlatá koruna a dlouhá vlečka se táhla až ke klavíru, kde klavíristovi, jehož prsty tančili po klávesách jako dvě ladně se pohybující baletky.

,, Víš, co je tohle za knihu?“ Ani se na dotyčného neotočila a on sám jí neposlouchal, protože byl jen pouhým sluhou, který měl za úkol hrát veselou melodii…Ale na tom nezáleželo..

,, Tahle kniha je pohádka…“ Ozval by se jiný hlas, skeptický a nevěřícný. Jenže její odpověď takto nezněla. Světlé vlasy stažené do ohonu se zavlnily, když dívčina hubená ručka láskyplně přejela po starých odřených kožených deskách knihy, jejíž nápis byl už tak zašlý, že se téměř nedal přečíst.

,, Byly doby, které nebyly tak zářivé a plné štěstí. Byly doby kdy svět byl bez barev a já jen o tomhle všem snila, jakoby to bylo nemožné…ale..“ Důkladně se zadívala na město pod palácem, děti se smály a pobíhaly po ulicích. Ušmudlaná hnědá kočka se zrovna protahovala na nejbližší střeše a střelila k paláci pohledem, jakoby se dívala přímo na ni. To všechno jí něco důvěrně připomínalo. Něco co už dlouho znala, ale skoro na to všechno zapomněla.

,, Kdysi náš život byl plný dobrodružství a za všechno se muselo bojovat. Téměř, jakoby mi ty časy chyběly.“ Sklopila hlavu a odložila knihu stranou.

,, Jednou jsem byla dítě, ne královna, ne bojovník. Obyčejné dítě co se potloukalo po ulicích. Nezbývalo mi nic jiného než si číst…Než si číst tuhle knihu, která mě přivedla k nejlepšímu příteli.“ Mumlala si dál pro sebe a tóny melodie se s každým jejím procítěným slovem zvyšovaly. ,, Mohl být pohádka, nemusel existovat… a já přesto věřím, že jsem s ním opravdu byla…Jsem jenom pouhý návštěvník a tak nevím, co bych si o tom měla myslet.“ Šeptala klidná slova, uspávající i toho nejneklidnějšího uličníka. ,, Ale já ho znala, on tady byl.“ Zvedla hlavu ke slunci s přesvědčeným pevným hlasem.

,, Kde asi teď je? Kde bloudí? Zažívá snad nějaká nová dobrodružství beze mě?“ Přemýšlela nahlas a pozvolna se nořila do té snové letní atmosféry. V dálce jakoby se znovu tvarovala ta obrovská paže někdejší obrovské sochy, která zde už dlouhá léta nestojí. Viděla na něm stát obrovského černého ptáka, nejspíš to byl havran, jak roztahuje křídla a s hlasitým krákoráním vzlétá pryč. Počkat! To byla maska, muž v černém plášti a maskou! Natáhla do dálky ruku a cítila, jak se dotýká jeho dlaně v kožené rukavici. Obemknula jeho prsty a vydala se s ním dál. Přivřela oči, vítr jí čechral prameny vlasů a ona si všímala dalších známých obrazů. Tam někde se na kulatém nádvoří majestátního komplexu budov popichovali dva velice dobří přátelé. Zavalitý silný vysoký muž s hromadou dotazů, na něž ten druhý odpovídal vztekle, až se jeho načepýřené vlasy čepýřili ještě víc. Musela se hlasitě zasmát. Ti dva se nikdy nezmění, ani po těch letech. Ani potom, co je opustila. Letěli dál, tak daleko, kde to poznávala jen stěží. Ušpiněné mlhavé ulice s množstvím prach a zbědovaných lidí a tam někde u toho vlakového nádraží stál on. Ten, jehož přítomnost se jí zdála ještě mnohem více neskutečná, než to v čem se právě nechala unášet. Všechno to byla pouhá představa, pouhý výmysl, ale on byl snad nad to všechno…A přesto tak skutečný! Vyslovila jeho jméno, ale hlas jakoby jí neposlouchal. Na prázdno otevřela pusu a čekala až se ten gentleman s vysokým cylindrem a vycházkovou holí otočí. Neotočil se, a ačkoli k ní byl obrácen zády, přísahala by, že vidí jeho potěšený úsměv. Kam asi míří? Na další dobrodružství? Chtěla se za ním rozběhnout, být znovu ta malá dívenka z ulice, chytit ho za ruku a říct mu: ,, Vezmi mě tam, kde ani ten nejbohatší princ nebyl!“  Ale něco… Něco jí v hloubi duše říkalo, že by měla zůstat. Zastavila se tedy a pozorovala, jak nastupuje do expressu, vysoká gigantická mašina s pozlacenými písty se rozfuněla a s hlasitým rachocením vyjela z nádraží. Obrátila se a požádala zamaskovaného muže aby jí vzal zpátky. I on byl však už dávno pryč a ona najednou zase stála v té prostorné kulaté místnosti a poslouchala omamné tóny klavíru.

,, Příběhy o tobě budou navždy žít. To ti slibuji, příteli.“ Zacukal jí koutek a zanechala knihu osamoceně ležet na oválném lesknoucím se stole.

Tak nějak by mohl vypadat konec této knihy ale ve skutečnosti je tohle všechno teprve začátek…  A tak vzniká příběh. Nejprve se o něm vypráví.... A potom zjistíte, že ty, o nichž jste s úsměvem mluvili před vašimi přáteli, skutečně existují. Vaše postavy plné života se zdají být skutečné. Zdají? Ne…Ony jsou skutečné! Právě proto, vše začíná první psanou větou..