Let's Start Forget - Prolog

Zvuky zoufalého boje se rozléhaly po celé lodi, bolestivé výkřiky a podivné slizké pazvuky pozvolna utichaly. Místo toho se k jejím uším přibližovaly tiché a rychlé kroky. Ta monstra se k ní neuvěřitelně rychle přibližovala.

Krčila se v zabarikádovaném pokoji, v náručí svírala jeho už skoro bezvládné tělo.

 Tělo ještě před pár chvílemi mladého muže, nyní starého veterána s šedivými vlasy a unavenýma očima. Svíral ji skrvavenými prsty za límec a vykašlával krev, nemohl se ani pohnout. Jeho zranění byla příliš vážná, krev se roztékala všude kolem - měla to být pomalá a bolestivá smrt. Vedle nich ležel skoro vystřílený samopal, od pevně zavřených dveří se táhla krvavá šmouha jak se jej snažila dostat do bezpečí.

,, Prosím tě vydrž, určitě sem někdo z ostatních lodí přijde! Zachrání nás, jen vydrž!" Mluvila k němu tiše ve snaze ho uklidnit, pozvolna si ale uvědomovala, že spíše uklidňuje sebe. Bylo to jen zbožné přání, pokud našli Olympiu - G12, našli i ostatní. Ozval se ohlušující výbuch z východního křídla, vesmírné plavidlo sebou opovážlivě zakymácelo. Světla začala blikat a většina z nich varovně zčervenala.

,, Heh...nesmysl...Nikdo nepřijde." Zasýpal a vychrchlal další chuchvalec krve, třásl se od hlavy až k patě. Děsilo jí to, čelo měl upocené a očividně měl horečku. Už mu nedokázala nijak pomoci.

,, Johne! Prosím! Tohle neříkej!" Objala ho pevněji, ústa přitiskla k temeni jeho hlavy a tiše zavzlykala. Najednou ji ale z ničeho nic vyplašil jeho drsný a přesto jemný dotek. Když na něj pohlédla, jeho rty byly rozjeté do úsměvu. Žádné zoufalství jako v jejích očích, udiveně sebou trhnula.

,, Pro tebe ale šance je..." Zamumlal tiše.

,, Šance?! O čem to mluvíš?!" Vyjekla překvapeně, vzápětí ale ztichla, venku z chodby se ozval podezřelý zvuk. Pohlédla na dveře, každou chvíličekala silné nárazy, které oznámí příchod vetřelce.

,, Ten projekt...jeden ze strojů ještě musí fungovat. Nejsi od nich daleko." Vysvětloval s kašláním a slábnoucí silou.

,, Ne! JÁ TĚ TADY NENECHÁM! Jasné?! Pomohl jsi mi tam, já teď pomůžu tobě!" Vzpírala se té myšlence, že by utekla a nechala ho tady na pospas těm obludám. Naskákala ji z toho husí kůže.

,, Claire..." Oslovil ji smířlivě a na chvíli se odmlčel, její vzlyky ho bolely: ,, Jsi rychlá, utečeš jim. Já je zdržím. Nalákám je na sebe...Zachraň se a zapomeň...zapomeň na všechno a žij!" Na poslední slovo dal obzvláště pevný důraz. Tvářil se zcela vážně, nevtipkoval.

,, Ne..." Zavrtěla hlavou a vydechla těžce. ,, Ne...to neudělám! Navíc jsi viděl jak to s mou přítomností funguje. To nemůžu udělat!" Zavrtěla odmítavě hlavou.

,, Ty musíš! Spletli se...ONI SE SPLETLI ROZUMÍŠ! Ten stroj bude fungovat...Budeh..." Začal ztěžka oddechovat, navzdory veškerému vysílení se od ní odtáhl a popadl zbraň. Uchopil ji silnou paží a vrhnul ze země vpřed  k zapínači dveří.

,, Otevři je!" Poručil nekompromisně.

,, NE!"

,, Otevři je!" Zahřměl znovu a zády se s výhekem opřel o kraj postele, která tam stála doteď  vzorně ustlaná. Hleděla na něj, vyměňovala si s ním odhodlané a bezmocné pohledy. V myšlenkách jí probleskl jejich první polibek. V jeho pokoji byla tma, oba dva byli naprosto znavení poslední misí...stále je však nic netrápilo. Loď se nerozpadala...a tehdy ji podržel nad vodou.

 Sevřel ji v náručí a tvrdou motivační řečí ji dal najevo, že o sobě opravdu nemusí pochybovat. A potom...potom přišel ten hřejivý polibek z jeho strany. V tu chvíli pochopila, nesměla ho zklamat znovu! Nedokázala ho zachránit před nebezpečným rychlým zestárnutím, ale mohla je zachránit teď. Jeho oči s vrásčitými víčky najednou působili zase mladě a plné energie. Kývnul, zase chápal, co se jí honí myslí.

  Zazněl další výbuch a do dveří cosi narazilo. V tu chvíli její dlaň dopadla na tlačíko: dveře se prudce odtáhli. Tak tak odskočila před valící se příšerou, v tom chumlu a zvuku střelby raději ani neřešila jak vypadají. Vyběhla na chodbu, za sebou slyšela jeho válečný křik a také nepříjemný sykot. Její silueta se ponořila do tmy na konci chodby, neustávala v běhu. Moc dobře věděla, že musí vytrvat. Musí to vrátit všechno zpátky...kvůli němu a jeho odhodlání a víře, kvůli svým pochybám a kvůli všem, kteří zbytečně zemřeli.....Musí zapomenout...

Střelba z dálky pokračovala a potom utichla. Neslyšela ani výkřik, věděla, že by nekřičel...