Být vyjímečný...znamená být prokletý, být prokletý znamená být jiný..a jiný znamená být nebezpečný. Dalo by se to považovat za odvěké motto, které se mě podobným týkalo. Nebezpečí se pro nás skrývalo takřka za každým rohem. Nebylo úniku, nelze utéct od něčeho, čím jste.
Bylo to složité, protloukat se životem bez cíle a s vědomým, že vás tu nechtějí. Nebo lépe řečeno, byste tu takový být neměli.
Byly to temné časy a já…já jsem ta poslední. Nezbylo nic než vzpomínky a zapomenuté listy kdysi na jeho slávu. To on nás sem přivedl a naučil nás všemu, co jsme museli a potřebovali vědět. Nevím, jestli mu mám být vděčná, nebo jej nenávidět. Zničit tuhle část a odejít jako ti ostatní. Je to komplikované…
,, Kdy už konečně budeš užitečná a přestaneš si psát tyhle nesmysly?“ Zahřměl čísi hlas na konci úzké uličky, kde jsem se schovávala. Byl podivně chladný a neživý, ale přesto mi něco říkal. Moje oči byly zamlžené už nějakou dobu, takže mi dělalo velký problém rozeznávat obličeje. Vykoukla jsem z odporně páchnoucí těžké popálené a potrhané chlupaté deky a vzhlédla jsem k příchozímu.
,, Kdo sakra jsi? Nech starou Hewitt , ať si dělá, co si zamane.“ Odsekla jsem výhružně a nahrbila jsem se, abych působila nebezpečně. Na malé kolemjdoucí děti to možná fungovalo, ale na něj ani trošku.
,, Neříkej, že mě nepoznáváš Hewitt!“ Mlžící se silueta udělala několik kroků ke mně a než jsem se nadála, popadl má ramena a postavil na slábnoucí nohy. Otřásla jsem se zimou, poslední dobou moje imunita značně chřadla a dokázala by mě zabít i rýma.
,, Charlesi?“ Napadlo mě jediné jméno, které mi zrovna vklouzlo na jazyk. Spíše než vyslovení to znělo jako vychrchlání a dost neochotné. Únava a alkohol ze mě táhla na sto honů.
,, Ano, jsem to já Charles! Hewitt, proboha co to s tebou je?!“ Skoro mě neudržel, jak jsem začala rychle ochabovat a padat k zemi.
,, Uhm?! Hewitt?!“
,, Vydrž chvíli…za chvíli přijdu zase k sobě.“ Zamumlala jsem neurčitě a zase zavřela oči. Když jsem je pak otevírala, přála jsem si, aby to byl sen.
Jenže Charles tam byl pořád…ležela jsem na dece přikrytá jeho voňavou košilí a zírala jsem nepřítomně do plamenů, kdybych nebyla tak slepá. Stěží jsem rozeznávala jeho obličej a jeho vůně byla to jediné, co mě opravdu přesvědčilo, že se jedná o něj.
,, Ty teda vypadáš.“ Prohlásil, jakmile si mého vzbuzení všimnul. Seděl na převalené popelnici a probíral si jeden ze svých tmavě hnědých pramínků. Pamatovala jsem si ho jako kluka s dost krátkými vlasy, nyní je však měl až po krk a jeho tvář také prošla několika změnami. Už nebyla tak jemná jako dřív, byla vrásčitá a zjizvená a jeho kdysi zakulacené rysy byly najednou pohublé a ostřejší.
,, Žiju na ulici, co bys čekal!“ Štěkla jsem a pomalu se posadila. Začala jsem si ohřívat dlaně nad ohněm a v domnění že ho pozoruji jsem se rozmluvila: ,, Co tady děláš? A za jakým účelem?“
,, Hledal jsem někoho z nás. Bloudím tady už dlouho a pomalu jsem si začínal myslet, že nikoho nenajdu a pak jsem náhodou narazil na tebe. Musím říct, že ani nemám ponětí, v jakém světě se nacházím a necítím ani nikoho kdo by ho vytvořil. Nevíš o tom náhodou něco?“
,, Myslíš, že jsem to byla já? Svoje umění jsem ztratila spolu se svým zrakem. Podle mě jsme v nějakém zapomenutém zákoutí Detesive, co já vím!“ Pokrčila jsem ignorantně rameny a znovu semnou otřáslo přání, aby tady přede mnou neseděl. Posledně to mezi námi nedopadlo dobře a od té doby jsem byla ráda, že už ho neuvidím.
,, Nejsi zrovna přátelská. A to jsem tě zachránil.“ Postěžoval si a k ústům mi začal tlačit plastovou láhev bez alkoholového zápachu. Nakrčila jsem nos a urputně se snažila tekoucí vodu ze svých útrob vrátit zpátky.
,, No tak! Alkohol ti moc neprospívá a máš zanícený krk, potřebuješ čerstvou vodu!“ Tlačil mi láhev do úst neúprosně dál. Nebránila jsem se, nakonec to bylo i celkem příjemné. O tu krátkovlasou černovlásku se dlouho nikdo nestaral, takže šlo o příjemnou změnu.
,, Konečně si necháš říct...a teď když jsi tak poslušná mě nech vysvětlit proč jsem tady.“ Svíral mě za šíjí a držel tak v náručí.
,, Hah. Já věděla, že to nebude jen tak hledání starých známých!“ Ušklíbla jsem se a vypotila ze sebe jakýsi hekavý smích.
,, Jde mi o NĚJ.“ Řekl krátce a mnou projel nenávistný tik. Pokaždé, když přišla řeč o NĚM, zachvátil nás vztek a vzájemně bychom si nejradši ublížili za své protichůdné názory.
,, Nemám co říct, opustil nás, to stačí. Nevím kde je a ODMÍTÁM TO VĚDĚT.“ Zasyčela jsem odmítavě a zase se sama posadila.
,, Ty víš, že zapomenout na jeho činy nelze.“ Pokoušel se mi vnutit další ze svých šílených nápadů. Nestála jsem o to. Měla jsem svůj klid, bylo to málo, ale mně to stačilo. Zamuchlala jsem se do svých otrhaných hader a promnula si holou šíji s dračím tetováním.
,, NEMLUV MI O NĚM!“ Křikla jsem, trochu mi ujely nervy. ,, Nepamatuješ si, jaká byla naše debata před šesti lety?! Zabít ho nemůžeme a najít už vůbec ne! Je to za námi jasný?! Dej pokoj!“ Mávnula jsem rukou a snažila se zase zalézt mezi kontejnery a víckrát ho už nevidět.
,, Elder…“ Začal zase a semnou to jméno nepříjemně trhlo, zasekla jsem se a potlačila valící se slzy.
,, Hewitt! Pochop už konečně že nás jen využil! Většina našich schopností je pryč! A hádej proč?! Vzal nám je! Protože nás potřeboval, nic víc!“ Rozohnil se jako kdysi, vlasy se mu rozlétly do stran a v očích by měl šílený pohled, kdybych viděla.
,, Nechápeš jeho činy a já také ne. Nevíme, PROČ TO UDĚLAL a teď jdi k čertu!“ Zmizela jsem ve tmě a čekala ostražitě, až odejde. Odešel a ani se neohlédl, jen si pro sebe zamumlal.
,, Jdu najít další a přesvědčím tě!“ Jeho mlhavý stín pak vzápětí zmizel.